Běh za času nákazy

Jasně, je blbá doba. Všude se zákeřně vznáší, krčí či povaluje krvelačný choroboplodný záškodník a všichni bychom měli zůstat doma, s nikým se nestýkat a raději ani moc nedýchat. Všichni bychom chtěli zůstat zdraví, v plné síle a kondici, ale jak to udělat? Pár dobrých roušek jsme si asi všichni koupili nebo dle stupně své šikovnosti taky spíchli, pořídili dezinfekci, vitamíny, omezili styky se světem. To je určitě dobré a užitečné, ale když se na to podíváme z dlouhodobého hlediska – je to opravdu všechno, co můžeme udělat, abychom posílili imunitu, zachovali si pevné zdraví na dlouhé věky? Ruku na srdce, kdo z nás pro sebe v tomto směru začal něco dlouhodobě a systematicky dělat – začal se zdravěji stravovat, otužovat se, pěstovat pravidelnou psychohygienu nebo se třeba pravidelně hýbat?

A právě pravidelný pohyb je v mnoha ohledech přínosná záležitost. Co třeba běh, ke kterému není vlastně nikdo a nic speciálního potřeba a dá se praktikovat snad vždy a všude? Pozitivní vliv běžeckého tréninku byl mnohokrát potvrzen vědeckými studiemi a zjednodušeně by se dalo říci, že kdo běhá, má silnější imunitu, je zdravější. Běh zkrátka činí dobře jak našemu tělu, tak naší duši. Pravidelný úprk posiluje pohybový aparát, klouby, svaly, srdce, plíce, trávení – a návdavkem zaplaví náš mozek hormony štěstí. Existují dokonce i mnohé vědecké studie přímo prokazující fakt, že čím více člověk běhá, tím méně trpí na infekční choroby dýchacích cest. Rýmičky, kašlíčky, virózky, chřipečky, angíny (a možná i jiní prevíti pocházející z Petriho misek bláznivých vědců) budou mít smůlu. A to platí v širokých mantinelech rozumného tréninku. Naopak nerozumný, příliš intenzivní trénink může infekci – obrazně řečeno – otevřít takzvané „imunitní okno“, kdy zárodek choroby vstoupí do těla, ač není vítán, nebyl zván. Takže vzato kol kolem je s trochou nadsázky možná i dobře, že se některé závody zrušily. Můžeme tak v klidu a nerušeně přiměřeně trénovat, aniž bychom se nepatřičně vysílili.

Jedna francouzská vědecká studie potvrzuje domněnku, že aktivní běžci trpí oproti neaktivním lidem o polovinu méně na infekce dýchacích cest. A to tvořili neaktivní polovinu testovaných jedinců lidé jinak zdraví, nekuřáci a neobézní. To je samozřejmě velice optimistické. Realita je úplně stejná, ale jen do určité míry. Jak potvrdila jiná, pro změnu americká studie, nejméně na respirační choroby trpí běžci s průměrnou týdenní kilometráží mezi 20 a 30 kilometry. Samozřejmě záleží i na dalších faktorech jako trénovanost dotyčného, jeho predispozice, tréninkové podmínky a spoustě dalších. Nicméně křivka dávající do vztahu týdenní kilometráž a nemocnost roste velmi pozvolna, dokud nedosáhne hodnoty 95. Tady dochází k prudkému zlomu a růstu. Interpretace je taková, že – vzato opět v průměru – za hranicí 95 km/týden ustupují vedlejší faktory do pozadí a téměř bez výjimky platí: Toto už je moc. Nemocnost prudce roste. Vysvětlením je vyčerpání organismu, který po náročném výkonu nestíhá plnohodnotně regenerovat a zároveň spolehlivě odrážet útoky choroboplodných zárodků. Otevírá se ono pověstné imunitní okno.

I to je ale vcelku pozitivní zpráva. Protože i když nám to nedá, a půjdeme si pokaždé zaběhat deset dvanáct kilometrů, a třeba i každý den, stále se „bodu zlomu“, hranici rozumného tréninku přiblížíme jen zlehka. A pozitivní účinky tréninku narostou, když se na to také dobře vyspíme, vyhneme se stresu, budeme kvalitně jíst a udržovat si dobrou náladu. A pak si v klidu můžeme třeba i pořídit sportovní tričko s nápisem „Covid mi pr***!“

 

René Kujan
Ultramaratonec, ambsador běhů ČSOB Na Zdraví